PŘÍBĚHY SVĚTLA

Byla to doba, kdy země ještě dýchala v souladu s člověkem, kdy oceán šeptal jména hvězd a nebe si pamatovalo sny. V srdci staré Atlantidy, v krajině, kde světlo mělo barvu ticha a vzduch voněl po krystalech, stál chrám. Nebyl z kamene, ani z kovu, ale z vědomí – z písní, vzpomínek a živoucího světla. Jmenoval se Murias a jeho znakem byla ...

Ještě dřív, v dávných a dávných dobách, než se zrodilo její lidské jméno, tančila bosá na mechu mezi kapradím. Vzduch kolem ní voněl vláhou lesů, pramenů vod a jemnou vůní květů, která proudila jako vánek z korun stromů. Byla bytostí lesa — víla ticha, sestra studánek, průvodkyně Světla Paní Přírody.