Ještě dřív, v dávných a dávných dobách, než se zrodilo její lidské jméno, tančila bosá na mechu mezi kapradím. Vzduch kolem ní voněl vláhou lesů, pramenů vod a jemnou vůní květů, která proudila jako vánek z korun stromů. Byla bytostí lesa — víla ticha, sestra studánek, průvodkyně Světla Paní Přírody.

Její tělo bylo průzračné a jemné, jako závoj mlhy nebo hladina tůňky, v níž se každé ráno koupala. Proudily do ní paprsky z jiných sfér — neviditelné, přesto velmi živé. Vlny vědomí, které hýbaly prostorem beze slov. Vnímala duše stromů, slyšela šeptání kamene, zpěv kapky rosy ještě dřív, než dopadla na list.

Měla schopnosti, které se nezapisují do knih. Cítila dech života, léčivou sílu Posvátného lesa, uměla měnit tvar, mizet v mlze i rozumět všemu živému. Její láska byla proudem, kterým vše dýchalo, její srdce bylo Světlem, které umělo probouzet.

A pak přišla touha. Chtěla poznat svět za oponou, ten lidský, plný emocí, pocitů a lidských radostí:

"Poznej také jejich cestu. Ochutnej lidskou lásku. Dotkni se hmoty, skrze čas a tělo. Prožij úplnost v omezenosti."

Přijala to volání jako pozvání ke zkušenosti. A tak jednou večer, když padla mlha a les zpomalil svůj dech, její světelné tělo se tiše uložilo do závěje kapradí a rozeznělo se rozhodnutím. Vplula do tkaniva lidského života.

Narodila se jako dívka s očima, které pamatovaly jiný svět.
Hrála si, ale vnímala svět jinak než ostatní. Vzpomínky, na dům ve stromě a laskavou náruč Paní Přírody, byly silné.
Citlivost ji provázela všude — v hlase lidí, v hudbě listí, v tichu mezi slovy.

Její vílí schopnosti zůstaly za závojem, ale něco přišlo s ní na Zem. Ta zvláštní blízkost k přírodě, ta tichá moudrost beze slov, a ten nepopsatelný smutek, který nebyl smutkem, ale vzpomínkou na domov a rodinu v dáli.

Když se procházela sama v lese, občas cítila, že ji někdo hladí po tváři — větvička, paprsek, starý přítel. A někdy v tůňkách viděla záblesk své někdejší podoby. Ne v obrazu, ale v pocitu. Stromy ji zdravily ševelením listů a závany vůně připomínaly staré časy.

A pak si vzpomněla, že přišla, aby lidským bytostem přinesla kousek své domoviny —
ne hmotně, ale skrze přítomnost a vzpomínky.
Láska lesa dýchala skrze celé její srdce. A když se usmála, celý les se usmíval s ní.

V lidském těle, v kůži ženy s očima z lesní mlhy, si procházela světem, který nerozuměl její otevřenosti. Její srdce bylo darem — široké, vřelé, důvěřivé. Nesla v sobě přirozené světlo, které svítilo na ostatní, aniž by o to žádala.

Ale právě to světlo přitahovalo stíny. Lidé, zranění vlastní zapomněním, přistupovali k jejímu světlu jako k věci, protože neviděli dál. Vzali si její něhu a nazývali to slabostí. Vzali její dary a nazývali je samozřejmostí. Když milovala, snažili se ji vlastnit. Když pomáhala, chtěli víc. Od dítěte se snažili formovat její Bytost do nedokonalých vzorců a pravidel lidí. Léčili ji metodami, které jí přinášely jen další utrpení. A tak prošla bolestí, kterou z domova neznala. Bolestí oddělení od Přírody. Vnímala, že řeč jejího srdce není rozpoznána. Její křehkost byla živá, a svět, do kterého přišla, ji hodně svíral hrubostí.

Často zůstávala sama v tichu, kde byla se svými vzpomínkami. Když slzy stékaly po tváři, hladil ji její pes , v jehož očích se zřel starý duchovní průvodce, který přišel k ní z jemnějších světů. Díval se na ni pohledem, který nepřipomínal žádné zvíře. V jeho očích se odrážela pravda a propojení. Přišel k ní, aby ji provázel po lesích a dovolil jí poznávat místa, kde už dávno byla, aby si vzpomněla.

Jednou, když šla lesem, zastavila se u staré tůňky. Voda byla chladná a čistá. Ponořila do ní dlaně, a v té chvíli pocítila návrat. Nikoliv jako vzpomínku v hlavě, ale jako otevření dveří ve svém srdci.

Lesní zvířata začala reagovat jinak — ptáci k ní přilétali blíž a zpívali tak, jak to ještě neslyšela, srnky jí pozorovaly z povzdálí a věděla, že ji poznávají. Když sla kolem liščí nory, lištičky na ní volaly s důvěrou a beze strachu. Zjistila, že její duše vysílá známý tón. Les na ni nezapomněl.

A pak, v jednom hlubokém tichu, pod mohutným dubem, zaslechla to, co slyší duše, když je připravená:

"Tvé zrození je světelný úkol. Přišla jsi v době, kdy svět znovu hledá světlo srdce. Tvůj cit je mostem. Tvé zranění je klíčem. Přes tvé srdce proudí paměť toho, co lidé zapomněli. Nesnaž se být jiná. Buď tím, čím jsi — tím léčíš."

A ona najednou vše pochopila.
Minulá bolest a utrpení nebyl omyl — vše bylo součástí prožitku. Její světlo se neztratilo. Jen se schovalo do středu jejího nitra, aby počkalo, až se znovu probudí, až si vzpomene, kdo opravdu je.

Od té chvíle už nechodila lesem jako někdo, kdo jen jde.
Chodila jako někdo, kdo vnímá poselství.
Její kroky se staly tichou modlitbou.
Její slova hladila prostor.
A kdekoliv byla, tam tiše začalo kvést něco, co se nedá pojmenovat.

A když se podívala do očí svého psa, věděla: Už si vzpomněla. A začíná žít své pravé poslání.

Les jí objímal a sytil vůněmi, které se dají jen ztěžka popsat. Jeho volání slyšela poslední roky čím dál více hlasitěji.

***

Její život byl cestou přes kameny, stíny a těžká rána. Nesla křehké srdce v hrubém světě. Mnohé strasti prošla a mnohé pochopila až skrze slzy.

Ale něco v ní se probudilo.
Plamínek, který přežil všechny bouře.
Jemný, ale nezlomný.
Tiché světlo, které dříve nepatřilo tomuto světu — a přesto tu teď je právě pro něj.

Když prožila nejtemnější noci, když už nebylo na koho se obrátit venku, obrátila se dovnitř. A v tom vnitřním chrámu, v prostoru ticha, kde neexistuje čas, uslyšela pravdu, která ji celou objala:

" Nepřišla jsi, abys byla pochopena — přišla jsi, abys připomněla světlo. I když jsi cítila bolest, nikdy jsi nebyla oddělená od plamene. Jsi paprsek, který si na chvíli oblékl lidské tělo."

A tehdy jí vše došlo.
Nevrací se zpět — navazuje na to, čím vždy byla.
Nepotřebuje hledat smysl — ona je smyslem.
Je tu, aby zářila.
Ne nahlas, ne okázale, ale hluboce a tiše.
Jako rozbřesk mezi stromy.
Jako studánka, co hojí jen svou přítomností.

Od toho dne se nepřestala usmívat. I když přicházely další zkoušky, zůstávala zakotvena ve svém světle. Už nebojovala. Už nežádala, aby ji svět viděl jinak, podle jeho pravidel. Ona sama se viděla — a to stačilo.

Kamkoliv vstoupila, prostor zjemněl. Lidé se cítili v její blízkosti jinak — klidněji, opravdověji. Nevěděli proč. Ale něco v nich se rozpomínalo.

A právě to byl její dar:
Světlo, které neléčí slovy, ale bytím.
Bytí, které proměňuje svět.
Tak jako ona — žena, která si vzpomněla.