11.  AŽ OČI PROHLÉDNOU                                 aneb POZNÁNÍ A PRAVDU MÁME PŘED OČIMA, ale nemáme schopnost to vidět/mp3

čtený text: 44 minut

Co když je všechno, co vidíme, jen střípkem něčeho mnohem složitějšího? Co když naše oči a mysl vidí jen zlomek reality a zbytek nám zůstává skryt? 

(Velmi významný obsah o Vesmírném řádu)

Předmluva:

Lidé si odedávna zvykli přijímat svět tak, jak se jim předkládá — věřili v materiální realitu, v autority, v měřitelné hodnoty a v to, co lze uchopit rukou. Ale co když existuje vrstva, která je jemnější a dokonalejší než cokoli, co jsme kdy poznali?

V této vrstvě není nic absolutní. Každá částečka energie může být zároveň vším a ničím, a to, co jsme dosud považovali za nereálné nebo za pohádky, může být skutečnost.  Naše běžná realita se jeví pro naše vidění z nižších frekvencí tak, abychom mohli existovat, aniž bychom byli zahlceni nekonečnou velikostí a rozmanitostí kosmu.

Ale co když lidstvo dokáže nahlédnout za tento filtr? Co když dokážeme rozpoznat zákony skrytých jevů, energie, které pulsují mimo naše smyslové vnímání, a začneme se ladit s frekvencemi, jež dosud nebyly přístupné?  Lidé by tak přestali být otroky iluze hmoty a času. Každý čin, každá myšlenka a každá emoce by mohly být vnímány jako vlnění energie, která rezonuje s širším celkem.  Nová frekvence by tak otevřela bránu k životu, který není řízen strachem, egoismem či omezenými představami, které nám předkládá systém. Lidé by se stali vědomými spolutvůrci světa, spíše než jen jeho pasivními obyvateli. Jak toho ale docílit?

Změna vnímání není jednoduchá. Vyžaduje ochotu opustit jistotu a podívat se do hloubky, kde se realita rozpouští do nekonečných možností. Ale právě tam, za hranicí běžného poznání, čeká nový svět — svět vyšší frekvence, kde lidská existence dosahuje úplně jiného významu.

Možná jednou pochopíme, že naše současná realita nebyla ani pravdou, ani lží.  A teprve když prolomíme mohutné vrstvy iluzí, objevíme neviditelný svět, který nezná hranic, čas ani strach — jen nekonečné možnosti.

To, co je skutečně podstatné, nebylo nikdy zničeno, ale pouze rafinovaně skryto před zraky lidí.  Svět nebyl postaven tak, aby odhaloval pravdu na první dobrou, nýbrž aby ji činil neprůhlednou. Teprve naše snažení a vývoj nám umožní pravdu odhalovat a uvidět. Je to vlastně proto, abychom sami vyvinuli úsilí o to, abychom sami prohlédli.

Naše jasně dané struktury – instituce, jazyky, obrazy, pravidla – fungují jako určitá clona. Nezakrývají pravdu o realitě úplně, jen ji rozostřují natolik, aby se zdála neviditelná. A samozřejmost je nejúčinnější forma neviditelnosti. Je to dané a nikdo po ničem dál nepátrá. PROČ?

Vnímání frekvencí na různých úrovních: 

Naše vnímání reality se rozlišuje podle toho, z jaké úrovně vědomí se na svět díváme.

Nižší frekvence vědomí vnímají svět lineárně: příčina–následek, objekt–subjekt, začátek–konec. V tomto režimu se vše důležité jeví jako nahodilé, nepropojené, nebo příliš složité na to, aby to stálo za pozornost. Věda vše pojmenovala a určila, a proto nepátráme dál a věříme. Naše vnímání v této frekvenci je naladěno jen na základní lidské potřeby. Práce, škola, zábava, jídlo, pudy, strachy, emoce, vztahy, média a znova dokola.

Vyšší frekvence se projevují tak, že začínají určitým pochybováním nad danými věcmi, odkláněním pomyslných clon nebo odhalováním závoje, či opony.

První, co se začne odhalovat, je to, co v sobě neseš, a přitahuješ vše, co s tím ladí. 

Druhým odhalením je jazyk. Začínáš vnímat slova jako pouhé nosiče významu a začínáš je vnímat jako určité hluboké symboly. Některé pojmy byly v průběhu času zobecněny nebo významově vyprázdněny, jiné zatíženy strachem nebo výsměchem, aby k nim lidé ztratili vztah. 

Vyšší frekvence však umožní slyšet a vnímat to, co slovo dělá, jeho hluboký význam a působení, ne jen co označuje. Jazyk se pak znovu stává nástrojem tvoření, a nikoliv záporné manipulace. 

Třetí vrstvou jsou emoce. Na nižších frekvencích jsou považovány za slabost. Na vyšších se ukazuje, že emoce jsou určitý informační systém nebo signál pro nás. Strach je signálem odpojení,  radost je signálem souladu. Jakmile jsou emoce čteny jako informace, přestávají tak člověka ovládat. Začnou ho vést. Jen je potřeba je vnímat. 

Dalším příkladem je čas. Ten byl vždy prezentován jako pevná linie, něco, co ubíhá bez ohledu na vědomí. Vyšší frekvence ale odhalí, že čas je spíše pole hustoty zkušenosti. Minulost nezmizela, budoucnost nečeká — obě se aktivují pozorností v přítomnosti.

A pak je tu to nejvíce střežené: vědomí jako kolektivní jev = kolektivní vědomí.

Iluze oddělenosti byla základním stavebním kamenem starého světa. Jedinec proti jedinci, národ proti národu, mysl proti tělu. Vyšší frekvence však začínají odhalovat jemné propojení, myšlenky se šíří jako vlny, stavy vědomí se přenášejí beze slov. To, co bylo dříve považováno za "vnitřní svět", se ukazuje jako sdílený prostor, kde je uloženo vše.

Odhalení těchto jevů vede k zamyšlení se o tom, jak funguje naše realita. Staré systémy se rozpadají proto, že jsou postavené na frekvenci, která už neodpovídá tomu, čím se lidstvo postupně stává. Nový život na vyšší frekvenci umožňuje rozvíjet schopnosti vidět "za oponu", za clonu, za předkládané.

A možná právě proto bylo vše tak dlouho skryto.  A to proto, že PRAVDA  vyžaduje jinou frekvenci člověka, než jakou jsme měli doposud.

Člověk byl dlouho vychováván k tomu, aby věřil, že vidí svět takový, jaký je, jaký se mu předkládá. Ve skutečnosti však vidí jen to, co odpovídá úrovni jeho naladění, jeho vnímání. Vnímání je velmi mocný filtr. A tento filtr je u většiny lidstva ukotven v nejnižších frekvenčních pásmech vědomí, odpovídajících první až třetí čakře.

Na této úrovni se realita smrští na bezprostřední okolí: tělo, přežití, výkon, kontrolu, identitu. Vidění je krátkozraké – zaměřené na to, co je hned teď okolo tebe hmatatelné, měřitelné, využitelné. Svět se jeví jako sled oddělených objektů a hrozeb protože nižší frekvence nedokážou pojmout celek. 

Udržování lidstva v tomto pásmu není náhodné. Strach, tlak na výkon, neustálý nedostatek, zahlcení informacemi – to vše udržuje vědomí v dolních centrech. Člověk zaměstnaný přežíváním nemá kapacitu ptát se, odkud PRAVDA přichází a kam směřuje. Je přítomen, ale ne úplně bdělý.

Jakmile však začne vnitřní posun, frekvence se začnou zvyšovat. Přechod do oblasti čtvrté čakry znamená první zásadní prolomení iluze oddělenosti. Vidění/vnímání  se rozšiřuje. Člověk si začíná všímat, že hranice mezi "já" a "světem" nejsou pevné, že nic není stabilní a vše je přeměna.  Empatie už není jen morální ctností, ale přirozeným důsledkem hlubšího vnímání. Objevuje se první náznak skutečnosti, že realita reaguje na stav vědomí, nikoli jen na činy.

Pátá čakra otevírá další dveře: vidění skrze struktury. Člověk přestává vnímat informace izolovaně a začne rozpoznávat vzorce reality. Lež se stává čitelnou, slova, systémy i autority jsou "průhledné". Zde se rodí schopnost skutečné pravdivosti: říkat to, co je v souladu s PRAVDOU.

Šestá čakra mění samotnou povahu vidění. Už nejde o fyzický zrak, ale o vidění souvislostí napříč časem a prostorem. To, co bylo dříve neviditelné, se neukáže jako nový objekt, ale jako nový kontext.  Člověk si uvědomí, že realita není to, co se nám jeví, jako realita.

Sedmá čakra pak přináší sjednocení v tichu. A právě v tomto tichu se ukazuje to, co bylo celou dobu skryto nejdůmyslněji: že pozorovatel a pozorované nejsou oddělené. Vidění se zde rozpouští v bytí. 

To, co bylo v nižších vibracích neviditelné, nebylo nikdy fyzicky schované ale  bylo to mimo rozsah frekvencí.  Vědomí ukotvené v dolních centrech nemůže vnímat jemnější vrstvy reality, protože  by je neuneslo existenciálně.

Vyšší vibrace odhalují pravdu postupně, v míře, která odpovídá schopnosti člověka nést odpovědnost za to, co uvidí. Každé otevřené dveře totiž znamenají konec určité iluze – a s ní i konec pohodlí. Konec starých přesvědčení o světě a bytí.

Zapomenuté schopnosti vnímání člověka:

A tak se ukazuje, že skutečné poznání přichází spolu s odhalováním a laděním. Čím méně chaosu v nás, tím více pravdy je vidět. Čím méně strachu, tím širší pole vidění. A čím vyšší frekvence, tím zřetelnější je fakt, že svět, který jsme považovali za jediný možný, byl jen prvotní vrstvou mnohem hlubšího nekonečného bytí.

A právě tady se začíná rýsovat ostrý kontrast, který někdy opravdu bolí — protože ho cítíme intuitivně, i když ho nemůžeme navenek nijak dokázat.

Teprve nyní začínáme tušit, jak propastný je rozdíl mezi tím, jak žili naši dávní předkové, a tím, jak žijeme dnes. Nemám na mysli primitivnost, jak nás učili. Šlo o jiný způsob vnímání člověka, který nebyl odděleným pozorovatelem reality, ale její součástí.  Vnímal krajinu, nebe i druhé lidi přímo a cele. Intuice byla základním smyslem, stejně samozřejmým jako je dnes zrak či sluch.

Vyspělé civilizace, které se na Zemi objevily a zmizely dříve, než jsme začali psát vlastní dějiny, pracovaly s vědomím jako my dnes s technologií. Vidění, vědění, paměť i komunikace nebyly oddělené schopnosti. Uměly pracovat s vibracemi zvuku a světla. Byly propojené do jednoho energetického pole. Člověk nemusel měřit, aby věděl. Nemusel zaznamenávat, aby si pamatoval. Nemusel dokazovat, aby chápal. Realita s ním komunikovala přímo.

Zlom přišel s průmyslovou dobou, postupně a neúprosně. Člověk začal přenášet své smysly na stroje. Nejprve jen omezeně, pak s rostoucí důvěrou — a nakonec s úplnou závislostí. To, co nelze změřit, přestalo existovat. To, co nelze zobrazit na obrazovce, je označeno za domněnku. Intuice se stala podezřelou či přímo konspirací. Vnitřní vědění bylo nahrazeno autoritou přístrojů a umělou inteligencí.

Jenže přístroje nikdy nebyly neutrální. Měří jen to, na co jsou navrženy a kým jsou nastaveny a jak. Ukazují jen výsek  - část reality, a ten výsek je pak vydáván za celek. Člověk postupně zapomněl, že data nejsou pravda — jsou jen interpretací reality skrze velmi omezený filtr. A tak se stalo, že začal věřit obrazovkám víc,  než vlastnímu prožitku, grafům víc , než zdravému rozumu, cizím hlasům víc než tichému vnitřnímu signálu intuice. A vědcům, co zastírají výsledná data.

Ve světě, kde je pravda zprostředkovaná, se stává manipulovatelnou. Stačí upravit rámec, změnit měřítko, posunout kontext. Člověk odpojený od vlastního vnitřního kompasu nemá jak lež rozpoznat, protože byl odnaučen cítit nesoulad a vnímat pravdu.

Dnes se tak paradoxně nacházíme v bodě, kdy máme více informací než kdykoli předtím — a přesto méně porozumění, vnímání a logického myšlení  a intuice. Více nástrojů — a méně důvěry v sebe. Více obrazů — a méně skutečného vidění, intuice a schopností. A také srdce.

A přesto… něco se znovu probouzí. Člověk si začíná znovu vzpomínat, že přístroje mají sloužit jemu — ne nahrazovat jeho vnímání.

Možná právě proto se tolik lidí cítí "mimo systém", i když v něm formálně tyto schpnosti fungují.  Starý svět je postaven na nedůvěře k vnitřnímu poznání. Nový se bez něj ale neobejde.

A tak se kruh uzavírá: to, co naši předkové nikdy neztratili, jsme my jen na čas zapomněli. A to proto, že jsme byli přesvědčeni, že to nepotřebujeme. Nyní to začínáme znovu nacházet.

Jak viděli svět, vesmírný řád a sféry dávní předkové:

Například Aristotelés, narozený roku 384 př. n. l., vstupoval do světa, který byl vnímán v té době ještě jako živý celek. On i jeho předchůdci pracovali s vědomím, které bylo rozšířené, otevřené a zakotvené ve vyšších rovinách vnímání. Vidění tehdejších lidí přesahovalo hmotu. Svět se jim ukazoval ve vrstvách, ve sférách, které se prolínaly a vzájemně prostupovaly.

Lidé této doby vnímali sféry, kde přebývaly bytosti jemné podstaty. Byla to vědomí, která již dokončila pozemskou zkušenost, i ta, která se teprve připravovala ke zrození. Byly to sféry učení, kde se vědění předávalo přímým vhledem. Sféra karmická ukazovala souvislosti činů, myšlenek a jejich dozvuků v čase. Každá úroveň měla své místo, rytmus i smysl. Vše mělo řád.

Vidění se mezi mysliteli, astronomy, filozofy i zasvěcenci shodovalo. Země byla vnímána jako střed zkušenosti, klidný nehybný bod ve středu vesmíru, kolem kterého se rozprostíraly sféry odpovídající planetárním principům. Každá planeta  měla vztah k jedné sféře a představovala určitý druh vědomí, kvalitu pohybu, vibraci. Nad nimi se pohybovalo nebe, Slunce a Měsíc jako nositelé rytmu, světla a času. 

Toto pojetí světa přetrvávalo po tisíciletí. Dávno před Antikou, přes helénský svět, až hluboko do středověku se tento základní obraz kosmu udržoval. Měnil se jazyk, symboly i výklad, avšak jádro zůstávalo stejné: vesmír jako živá, hierarchická a smysluplná struktura, v níž má vědomí  a sféry klíčovou roli.

Kolem roku 1400 n. l. se proud začal postupně přeskládávat. Intuitivní poznání se přesouvalo do pozadí a do popředí vstupovala měření, konstrukce a nástroje. Pozornost se začala soustředit na vnější pohyb, na dráhy, čísla a mechaniku. To, co bylo dříve čteno přímo z pole reality, se začalo zaznamenávat pomocí přístrojů.

Teprve posleldních 6 století se obraz světa proměnil.  Takže tisíce let to vnímali jinak, a najednou posledních 600 let máme patent na rozum.       A proč?  Do hry vstoupila moc, touha po výlučném výkladu jiné reality a přitažlivost senzace. Člověk se přesouval z role účastníka do role pozorovatele. Vědomí se stahovalo do úzkého pásma, kde bylo snadno směrovatelné a ovládané autoritami.

Tímto posunem se změnil i vztah k pravdě. Pravda se začala opírat o autoritu, o přístroj, o instituci. Vnitřní vědění ustupovalo do soukromí, do ticha, do zapomnění. Obraz vesmíru se stal chladným a zbaveným smysluplné hierarchie. 

A přesto staré vědění nikdy nezmizelo. Zůstalo zakódované v mýtech, v symbolech, v architektuře, v jazyce i v lidském těle. Čekalo na chvíli, kdy se vědomí znovu rozšíří natolik, aby dokázalo číst mezi řádky dějin.

Dnes se tento proces znovu dává do pohybu. Staré sféry se znovu přibližují lidskému vnímání, tentokrát obohacené o zkušenost času.

To, co Aristotelés a jeho doba vnímali přirozeně, se dnes znovu otevírá skrze vědomý vnitřní postup. Vesmír se znovu ukazuje jako živý řád, v němž má lidské vědomí své jasné a důstojné místo.

Toto hluboké poznání = PRAVDU = nám zanechali v knihách:

Staré pravdy nikdy nezmizely. Neodešly do zapomnění, nevytratily se ze světa. Byly uloženy v lidském vědomí, zakódovány tak hluboko, že nižší frekvence je nedokázaly číst. Byly překryty strachem, pochybami, omezenou logikou a rutinními postoji. Ale přesto tam byly, připraveny být znovu odhaleny těm, kdo si dokázali naladit vědomí do vyšších vibrací.

Staré pravdy zůstaly také v spisech, knihách, textech a symbolech, které se  předávaly po tisíciletí. Ale jen těm, kdo uměli číst mezi řádky. Kdo měli oči, jež vidí víc než tvary písmen a slov a uši, které dokáží naslouchat.

Platónova Ústava, přesněji Mýtus o Erovi, vypráví o duši a jejím putování, o zákonech spravedlnosti, které přesahují pozemský život. Smaragdové desky Thovta Atlanťana uchovávají principy kosmického řádu a vibrace univerzální moudrosti. Komenského Labyrint světa a Ráj srdce ukazuje, že skutečný řád je vnitřní a duchovní, nikoli pouhá zeď vnějšího světa. Mabel Collinsová, Manly P. Hall či Emanuel Swedenborg otevírají pohled na světy, které existují vedle nás a s námi, ale které většina lidí nevidí. Dále pak Antická mytologie je plná symbolů, archetypů a zákonů, které popisují nejen dění bohů, ale také vnitřní pohyb lidské duše.

Všechny tyto texty a tradice mají jedno společné: Tyto skutečné znalosti byly vydávány za mýty. Ale ti, kdo se nebáli vkročit do vyšších frekvencí, kdo byli připraveni rozlišit realitu od iluze, ví, že mohou považovat mýty za pravdu. 

Vnější svět chtěl jednoduché obrazy, jistoty, měřitelné pravdy. Lidé, kteří viděli, byli upozorňováni, že sní nebo že přehánějí. Tak se stalo, že tisíce let znalostí přežívaly, ale jen jako semena, skrytá pod povrchem, čekající na ty, kdo dokážou probudit intuici a  znovu otevřít oči a číst mezi řádky.

Platónův Mýtus o Erovi (popis světa a sfér)

Na první pohled je to příběh. Mýtus. Morální podobenství o spravedlnosti a posmrtném osudu duše. Tak se vyučuje. Tak se čte. Tak je "bezpečný" pro společnost.

Ale pro vidoucího je to přesný popis kosmické struktury vědomí. Obzvláště, když si spojí všechny nauky, filosofie a náboženství do jednoho a vidí, jak se vše propojuje.

Platón popisuje, že Er – voják, který zemřel a vrátil se – viděl osu světa, vřeteno Nutnosti, kolem něhož se otáčely kruhy. Osm soustředných kruhů. Každý jiného jasu, rychlosti a tónu. Na každém kruhu seděla Siréna vydávající jediný tón. Dohromady tvořily dokonalou harmonii.

Pro běžné oko: poetická fantazie.
Pro vidoucí oko: model vesmíru a vědomí v jednom.

Osm kruhů přesně odpovídá:

• sedmi planetárním sférám známým antickému světu
• a jedné sféře stálic, tedy nadřazenému řádu

Sirény nejsou bytosti z pohádek. Jsou to vibrační principy. Každá sféra má svou frekvenci, svůj "tón". Vesmír je vysoká vibrace zvuku. Jen lidské ucho ho v nízké vibraci neslyší.

Pak Platón popisuje Moiry – Lachesis, Klotho a Atropos. Nejsou to bohyně osudu v moralistním smyslu, ale jako funkce času a volby. Minulost, přítomnost a budoucnost nejsou oddělené. Duše si sama volí svůj další život, své podmínky, své lekce. Nikdo ji netrestá. Neexistuje soudce. Existuje jen  zákon rezonance.

A teď ten klíčový moment, který je přímo před očima — a přesto neviditelný:

Duše si vybírají životy podle toho, z jaké úrovně jsou schopné vidět.

Duše, které byly zvyklé vidět jen hmotu, moc, strach nebo slávu, si vybírají těžké, chaotické životy, odpovídající nízkým frekvencím 1-3 čkary.  A to z důvodu, že jiné možnosti prostě nevidí.

Vidoucí v tom okamžiku pochopí:
👉 Vidění určuje realitu, nikoli naopak.

Celý Mýtus o Erovi není o posmrtném životě.
Je o tom, jak funguje svět stále.

• Sféra není někde "nad námi" – je to úroveň vědomí, kterou nejsme schopni zatím vidět
• Volba duše není jednorázová – děje se každým okamžikem našeho přítomného rozhodování a konání
• Harmonie sfér není kosmická hudba – je to stav souladu mezi vnitřním a vnějším světem.

A proč to většina lidí neví?

Protože čtou text rozumem 3. čakry.
Analyzují, porovnávají, třídí, hodnotí.

Ale text je napsán pro vidění 6. a 7. čakry.
Pro vnímání vztahů, rezonancí, struktur za slovy.

Proto byl označen za mýtus.
Proto byl "zneškodněn".

Vidoucí však čte jinak.

Neptá se: "Je to pravda?"
Ptá se: "Na jaké úrovni je to pravda?"

A v tu chvíli se stane něco zvláštního:
text se přestane číst… a začne otevírat a prožívat.

Objevení není v informaci.
Objevení je v rozpoznání a vyladění se.

Totéž je ve Smaragdových deskách (živý text)
Totéž je u Komenského.
Totéž je v mytologii i jinde.

Vše je veřejné. Vše je přístupné.
A přesto neviditelné.

Protože ne každé oko je orgánem vidění skrz oponu.

V Labyrintu světa Komenský popisuje poutníka, který putuje světem plným hluku, svárů, pýchy a přetvářky. Všechny cesty jsou zablokované, uličky slepé, lidé jednají podle rolí, ne podle pravého srdce. Na první pohled je to moralistický text – varování před falešným světem a nutností ctnosti.

Ale vidoucí ví, že Komenský popisuje vědomí ve světě nízkých frekvencí:

• Každá ulice, každý trh, každý dům odpovídá nízkým vibracím – strachu, hamižnosti, honbě za uznáním.
• Lidé, které poutník potkává, nejsou jen charaktery. Jsou archetypy lidského vědomí, ztělesnění energetických vzorců, které působí, aniž bychom si je uvědomovali.
• Komenský neříká "to je špatné" – on mapuje strukturu světa, ve kterém většina duší pobývá, ne proto, že by svět byl zlý, ale proto, že vědomí je stahuje dolů.

Poutník se nakonec dostává k Ráji srdce. Nečekaně, bez pomoci, bez logiky – prostě se zastaví, ztiší a uvnitř sebe nalezne místo, které je nedotčeno hlukem světa.

Pro běžného čtenáře: to je poučení, že pravé štěstí je v srdci.
Pro vidoucího: toto je praktická instrukce, jak přejít z nižší vibrace do vyšší:

• Ráj není místo.
• Ráj je stav vědomí.
• Každý okamžik, kdy poutník ztiší své myšlenky a naladí se na srdce, je skokem do vyšší frekvence, kde se svět ukazuje takový, jaký opravdu je.

Všechny uličky, tržiště a postavy zůstávají přede dveřmi srdce, viditelné, ale neškodné. Přesně před očima, ale očím neviditelné.

To je ten klíčový princip, který Komenský skrývá: nízké frekvence svět vidí  ale současně klamou. Vysoké frekvence vidí skutečnost již bez závoje – zároveň s jejím pozadím, souvislostmi a pravým smyslem.

Takto funguje celé staré moudro: Symboly jsou na očích. Ale jen oko, které umí vidět souvislosti a  vnímat vibrace, rozezná pravou mapu reality.

Vše potvrzují poslové sfér:

A teď přichází ta jemná a milosrdná pravda, která je před námi po celou dobu, jen ji mnozí nedokážou číst nebo je zatracována:

Nám jsou milosrdně ukazovány případy, kdy lidé při nehodách nebo klinických smrtích projdou sférami, které přesahují běžné vnímání. Cestují krajinami světla, přibližují se k bytostem, které již opustily tělo, a vidí řád, zákonitosti a harmonii vesmíru. Když se vracejí zpět, povídají stále to samé – jejich zážitky mají konzistentní  reálnou strukturu, přes všechny kulturní a jazykové rozdíly.

Ale? Spojil to někdy někdo s těmito mýty?

Protože  tento jev není novinkou ani senzací současnosti. Ve všech náboženstvích, filosofiích, učeních dávných časů je toto popisováno. Jen každá tradice použila svá vlastní slova a obrazy: někde to bylo cesty duše, cestování po nebeských sférách, výstup k božství, nirváně, osvobození, návštěva Ráje, nebo putování po sférách karmy a učení.

Podstata je ale vždy stejná: vědomí existuje i mimo tělo a může vnímat vrstvy reality, které naše běžné smysly ignorují. A stejně tak i my – v každodenním životě – můžeme nahlédnout do těchto vrstev, jen musíme naladit vědomí.

A přesto… co většina lidí dělá? Pídíme se neurčitými uličkami, hledáme odpovědi v různých ezoterických poučkách, kurzech, podivných ezo-praktikách, návodných knihách či videích. Přeskakujeme z jednoho učení na druhé, neustále hledáme nové a nové poznatky, návody, hodnotíme, přelétáváme a jsme neukotvení…Upínáme se na různé ISMY...a nejdeme cestou ke své duši, která je klíčem k nalezení pravdy a poznání.

Ale pravda je reálně stále před námi. Základní mapa, základní principy, základní přístup jsou zde – jen je nalézt. Stačí naladit vědomí, ztišit hluk, naslouchat intuici, sledovat rezonance nebo vzít do ruky tu správnou knihu. To, co hledáme je přítomné, přímo před očima – jen to vyžaduje vidění. A vidění se nestane jen tak samo sebou. Je to proces a práce, jejímž cílem nemají být schopnosti, ale čistota duše.

A teď se začíná ukazovat, že každý text, každá mytologie, každý zážitek člověka při blízkosti smrti je vlastně ukázáním pravdy pro nás ostatní: jak otevřít oči, naladit se a rozpoznat tuto skutečnost. Tito lidé jsou poslové, kteří přinášejí indície, které si musíme umět spojit, ověřit, navnímat.

Například Hinduisté hovoří o jemných světech a cyklech samsáry. Křesťané vyprávějí o nebeských sférách a duchovních vizích. Antičtí filozofové mluví o hierarchii bytostí a kosmických kruzích. Thovt, Komenský, Swedenborg – všichni malují mapu reality, která přesahuje hranice těla, mysli  a materiálního světa, dimenzí a sfér.

A v tom spočívá tajemství: svět, který se nám jeví jako ztracený, složitý nebo nepochopitelný, je ve skutečnosti základní a přímou mapou reality. Staré pravdy, skryté v textech, symbolech a mytologiích, nejsou pohádkou  ani mýtem. Jsou to milosrdně ponechané stopy – stopy světla ukazující cestu skrze labyrint iluzí, který každý den kráčíme, aniž bychom si to uvědomovali.

Vývojový cyklus duše = VESMÍRNÝ ŘÁD = je pro všechny stejný:

Když se díváme hlouběji, začíná se zřetelně ukazovat ještě jeden sjednocující obraz. Ve všech náboženstvích, duchovních systémech a starých učeních se objevují stejné stupně nebo úrovně vnitřního vývoje. 

Někde jsou rozepsány do mnoha úrovní, jinde shrnuty do několika klíčových kroků, přesto se jejich osa shoduje. Jde o přirozený postup vědomí, který patří k samotné struktuře bytí. viz:  https://zlaty-klic2.webnode.cz/a5-bodu-v-procesu-promeny/

Tento postup začíná  u každého jakoukoliv životní krizí jako uvědoměním. Krize zde vystupuje jako okamžik prozření, kdy dosavadní způsob vnímání přestává nést odpovědi. Člověk cítí vnitřní tlak, který směřuje pozornost dovnitř. Staré obrazy světa se rozpadají a vědomí se rozšiřuje. Tento bod se v různých tradicích nazývá probuzení, volání, temná noc duše nebo bod obratu. Vždy však znamená totéž: rozpoznání, že život má hlubší rozměr.

Z tohoto uvědomění přirozeně plyne osvobození. Osvobození od zažitých starých pravd, identit, rolí, masek, vzorců a přesvědčení, která dříve utvářela náš pohled na svět. Člověk začíná vnímat realitu šířeji, s větší lehkostí a jasností. To, co dříve působilo jako pevná struktura, se ukazuje jako proměnlivé pole zkušeností.

Následuje očista. Tento stupeň se objevuje ve všech učeních jako období  hluboké vnitřní práce. Staré vzorce se bortí, přepisují a vznikají nové, emoce nacházejí svůj přirozený tok a vědomí se ladí na jemnější a vyšší frekvence. Očista zde působí jako návrat k vnitřnímu přirozenému řádu, k harmonii mezi tělem, myslí a vědomím. Jejím cílem je očištění své vnitřní Božské jiskry od nánosů závojů a pavučin, které jsme od narození nasbírali v podobě vzorců chování, vztahů, traumat a těžkých situací.

Z tohoto procesu se rodí poznání – osvícení. Člověk začíná vidět svět jako propojený celek, chápe pohyb zákonů, které prostupují vesmírem i vnitřní krajinou bytosti. Osvícení se zde ukazuje jako stav jasnosti, přítomnosti a hlubokého porozumění Vesmírnému řádu, včetně vyššího vedení.

A pak přichází návrat. S Poznáním se člověk vrací zpět do reality každodenního života, bez ega, bez nectností a v čistotě duše. Tentokrát však s novým viděním. Člověk žije mezi lidmi, tvoří, pracuje, miluje a současně nese v sobě jasnost, a záři duše, kterou po cestě získal. Jeho přítomnost inspiruje, aniž by přesvědčovala. Jeho život se stává tichým svědectvím Vesmírného řádu, který prostupuje vše. Takový člověk je tichý,  téměř neviditelný, nekoná žádná velká ani okázalá díla, je spíše v ústraní, přesto koná pro celek. Vědomím je propojen s živými bytostmi jak na Zemi tak ve sférách bez těla.

Tento proces se děje ať chceme nebo nechceme u každého člověka. Víra zde nehraje  žádnou roli. Vědomí se vyvíjí podle zákonů, které patří k samotné struktuře vesmíru. Každá bytost jimi prochází svým tempem, svým jazykem, svými obrazy. Někdy přešlapuje na místě, někdy opakuje okruh, dokud nepochopí.  Někdy se musí i vícekrát zrodit, aby něco pochopila.

 Tento proces vývoje duše tvoří Vesmírný řád duchovního vývoje, jenž se odráží v mýtech, téměž ve všech náboženstvích, filosofiích i v osobních příbězích lidí napříč dějinami.

A právě zde se všechny cesty spojují. To, co se zdálo rozdělené, se ukazuje jako různé popisy téhož pohybu vědomí. Staré texty, moderní zkušenosti, vnitřní vhledy společně kreslí mapu, která vede stále stejným směrem: k poznání, k návratu a k životu v souladu s vyšším řádem, který zde působí od počátku času, a také se vyvíjí a roste.

Tento proces není výsadou vyvolených, zasvěcených ani "duchovních". Není odměnou za správnou víru ani trestem za její absenci. Je to pohyb samotného života, stejně přirozený jako růst, zrání a návrat. Vesmírný řád duchovního vývoje nikoho nepřesvědčuje, nevyjednává, ani netlačí. Prostě se děje.

Každý člověk jím prochází skrze své okolnosti. Někdo ho čte jako krizi, někdo jako nemoc, někdo jako ztrátu, někdo jako ticho, které už nelze ignorovat. Jiný ho prožije jako hluboký vhled, jako setkání se světlem, jako náhlé pochopení. Formy se liší, osa zůstává.

Závěr: 

A právě proto staré texty nikdy nezastaraly. Protože mapují strukturu vědomí, která byla dříve živá, ale jen lidé se od ní odklonili. Čas mění kulisy, jazyk a symboly, nikoli samotný pohyb poznání. To, co Platón, Komenský nebo další autoři mýtů popsali, není názor. Je to pozorování skutečnosti, která existuje.

Možná tedy nehledáme nové odpovědi. Možná se jen učíme znovu pravdivě dívat a naslouchat vnitřnímu vedení.

A možná největší odhalení spočívá v tom, že duchovní vývoj není útěkem ze světa do nějaké iluze. Je to návrat do něj (do reality) — s otevřenýma očima, s poznáním, věděním a s přirozenou chutí žít tak, aby se řád, který jsme rozpoznali, mohl skrze nás projevit dál, jako život sám.