10. Proč PRAVDA potřebuje zdroj?/mp3

Žijeme v době, kdy má pravda poznámku pod čarou *** s odkazy na zdroje. Kdy názor bez odkazu vzbuzuje podezření a myšlenka bez studie je považována buď za naivní, nebo rovnou za nebezpečnou nebo dezinformaci. 

Pokud dnes člověk vysloví vlastní pohled na svět, který se vymyká běžným vzorcům, často nenarazí na dialog, ale na výslech: "Jak jsi na to přišel?" — "Jaký máš zdroj?" — "Kde je na to studie?"

Neodpoví-li jazykem vědy, je označen za blázna, ezoterika, nebo někoho, kdo "šíří dezinformace". Nejde přitom vždy o popírání faktů, ale o něco subtilnějšího: o pokus myslet jinak, spojovat věci intuitivně, hledat souvislosti mimo oficiální rámce.

A tak stojí otázka: kdy a proč se pravda začala posuzovat výhradně podle zdrojů, a nikoli podle hloubky porozumění?

Když ještě nebyly "zdroje"

Pamatuji dobu, kdy žádné zdroje nebyly. Byly jen knihy a vlastní myšlení. Přesto vznikali vědci, myslitelé, vynálezci....A jejich názory byly uznávané. Nikdo se neptal - jak jsi na to přišel, kde máš zdroj, co říká věda?

Většina myšlenek, které dnes považujeme za základ lidského poznání, vznikla bez recenzovaných studií, bez grafů a bez metodologie. Filosofové, myslitelé, léčitelé, pozorovatelé přírody – ti všichni pracovali s tím, co měli: s vlastním rozumem, pozorováním, zkušeností a intuicí.

Tehdy se chytrost a moudrost neposuzovala podle počtu zdrojových citací, ale podle toho, zda člověk dokázal vidět souvislosti, pojmenovat něco, co ostatní cítili, ale neuměli vyslovit. Moudrý nebyl ten, kdo měl zdroj, ale ten, kdo měl vhled.

To neznamená, že by se lidé nemýlili. Mýlili se často. Ale zároveň si dovolovali myslet. Dovolovali si riskovat omyl výměnou za možnost objevu.

Věda jako autorita – a její stín

Věda je zatím jedním z největších výdobytků lidstva. Díky ní žijeme lépe, rozumíme světu více a dokážeme ověřovat realitu způsobem, o jakém se dřívějším generacím možná nesnilo. Problém ale nevzniká tam, kde věda existuje – nýbrž tam, kde se stává jediným legitimním zdrojem pravdy.

Jakmile se z vědy stane autorita, která už neslouží k hledání, ale k umlčování, ztrácí část svého smyslu. Věda má odpovídat na otázky typu "jak" a "za jakých podmínek". Jenže člověk se ptá i "proč", "co to znamená" a "jak to prožívám". A na tyto otázky žádná studie odpovědět neumí.

Intuice, vnitřní cítění, schopnost spojovat "střípky" z různých oblastí – to vše se dnes ocitá na vedlejší koleji. A je to proto, že se to špatně měří.

Může dnes jednotlivec vyvrátit zažité?

V dnešní době je stále obtížnější zpochybnit zavedený pohled, pokud člověk nepřichází s aparátem odborných termínů a institucí za zády. Přesto právě takto – z individuálního vhledu, z neklidného pocitu, že "něco nesedí" – vznikaly v historii ty nejzásadnější posuny.

Problém není v tom, že se ptáme "jak to víš". Problém je v tom, že nepřipouštíme odpověď: "protože jsem to pochopil/a". Protože jsem pozoroval/a. Protože jsem si dovolil/a myslet, cítit a vnímat.

Dnešní společnost často zaměňuje vědění za informace. Ale vědění není totéž co citace zdrojů. Vědění je schopnost dát smysl tomu, co víme – a někdy i tomu, co ještě neumíme dokázat. Věda zdaleka není vševědoucí, ale je autoritativní. A to stačí pro to, aby i hypotézy prosazovala jako pravdu. A každý to bere a přijímá, aniž by sám začal přemýšlet.

Kam jsme se dostali?

Dostali jsme se do bodu, kdy je bezpečnější opakovat, než tvořit. Citovat, než uvažovat. Schovat se za autoritu, než nést odpovědnost za vlastní názor. To přináší stabilitu, ale také stagnaci.

Otázka nezní, zda se máme vrátit "před vědu". To by bylo pošetilé. Otázka zní, zda dokážeme znovu otevřít prostor pro lidskou zkušenost, intuici a individuální vhled jako rovnocenného partnera vědeckého poznání.

Protože bez této rovnováhy se z pravdy stává dogma. A dogma – ať už náboženské nebo vědecké – vždy brání skutečnému poznání a dalšímu vývoji.